Reminiscence

I v únoru jsme se vypravili za svými seniory do Naděje. Poprvé jsme si je šli do stacionáře sami odvést (i odvézt) a zájemců bylo mnohem víc než nás, ale nikoho jsme neodmítli. Tentokrát to byli oni, kdo věděli mnohem víc než my! Téma reminiscence totiž přineslo například hádání, k čemu sloužily předměty, které my už neznáme nebo přiřazování dnes už neexistujících povolání k popisu jejich práce. U různých obrázků jsme vyslechli mnoho historek z jejich dětství a mládí, takže už třeba víme, jak ošálit kozu, která se nechce nechat podojit, jak se dřív fotily svatební páry, jak se čistí fajfka a jak se uchovávaly zvukové záznamy. Tím nejvytíženějším stanovištěm bylo to se soukromými fotkami, mnozí se k němu vraceli opakovaně. Senioři v miminkách zkoušeli poznat nás a my v černobílých zašlých fotkách zase je, své podobenky přidali i pracovníci Naděje a naše paní učitelka a o překvapení nebyla nouze.